Mateřský jazyk má v sobě cosi nesmírně intimního, a nejen proto, že je to naše prvotní pouto s nejbližší rodinou, jak napovídá spojitost se slovem „matka“. Mateřština se totiž promítá do všeho, co později osobně nebo intenzivně prožíváme. Vracíme se k ní v projevech lásky, hněvu, při zpovědi nebo v poezii.
Jestliže nám mluvená mateřština pomáhá porozumět sobě samým i našemu nejbližšímu okolí, se zpěvem v rodném jazyce už je to složitější. Prostřednictvím zpěvu se totiž propojujeme s lidmi, kteří nám mohou být velmi vzdáleni v čase i prostoru. To jsou mimo jiné témata, o kterých jsem si povídala s laureátkou Ceny Antonína Dvořáka za rok 2025 Magdalenou Koženou, jež si v průběhu své úspěšné pěvecké kariéry neustále udržuje vztah s hudební tradicí svého rodného Česka.
Cenu Antonína Dvořáka uděluje Akademie klasické hudby od roku 2009 umělcům, kteří se dlouhodobě věnují propagaci a popularizaci české klasické hudby v České republice i v zahraničí. Mezi dosavadní laureáty patří hudebníci jako Josef Suk, Ludmila Dvořáková, Yo-Yo Ma či Sir András Schiff, ale také třeba choreografové a režiséři jako Barrie Kosky, který cenu získal v roce 2024.
Za mimořádný přínos české klasické hudbě se letošními laureáty stali pěvkyně Magdalena Kožená a její manžel, dirigent Sir Simon Rattle.
„Vyrůstala jsem obklopená českou hudbou,“ vzpomíná Kožená. „V šesti letech jsem začala hrát na klavír a zároveň jsem zpívala v dětském sboru Kantiléna při Brněnské filharmonii. Šlo o velmi profesionální těleso, které se často podílelo na představeních Janáčkova divadla. Zcela přirozeně jsem se tak již odmala seznamovala s češtinou mluvenou i zpívanou.“
Kožená se rozhodla hudbě věnovat naplno. Až do třetího ročníku souběžně studovala zpěv i hru na klavír na brněnské konzervatoři. Tehdy společně s loutnistou Miloslavem Študentem založila ansámbl Flores Musicae zaměřený na interpretaci renesanční a barokní hudby a vydala se výlučně na pěveckou dráhu. Během studií se její umělecká identita dále vyvíjela. Vedle lásky ke staré hudbě ji konzervatoř zaměřená na skladatele německy mluvících oblastí nasměrovala k písňovému repertoáru Schuberta, Schumanna a Brahmse, který ji provází až dodnes. Paletu jejích hudebních zálib pak doplňuje pozdější nadšení pro francouzskou hudbu. Čeština si však mezi tím množstvím jazyků udržuje výlučné postavení.
„Jako česká pěvkyně mám… nikoli povinnost, to by mohlo vyznít špatně, ale mám to štěstí, že jsem k tomu jazyku přišla úplně zadarmo,“ uvažuje. „Uvědomuji si, jak je těžké se ho naučit. Vícero kolegů mi řeklo, že mají českou hudbu nesmírně rádi, ale jazyk pro ně představuje překážku. I rodilým Čechům může zpěv v mateřštině někdy působit potíže. Například Janáčkova libreta se vyznačují vlastním jazykem, spíše až slangem specifickým jen pro jeho opery, a není snadné do něj proniknout. Proto bývá často snazší zvolit nejznámější kusy, jejichž provádění má již dlouholetou tradici.“
Zákonitě tak vzniká začarovaný kruh, v němž několik po právu populárních mistrovských děl zastiňuje bohatost celého českého repertoáru – obvykle ve prospěch několika málo oper. Provádění méně známých skladeb tak vyžaduje zvídavost i sebevědomí. Kožená vysvětluje: „Operu zbožňuji odjakživa, ale moc mě těší i kladné ohlasy na písňový repertoár. Vlastně mě to překvapilo. V poslední době prakticky nikdo nečte poezii, pouze výjimečně, a nedokážeme se moc dlouho soustředit, což nejsou právě slibné předpoklady pro písňové recitály. Ale ukázalo se, že mám motivované a dobře připravené publikum. Část diváků můj program dokonce přiměl dále zkoumat vokální i instrumentální tvorbu skladatelů, o kterých do té doby vůbec neslyšeli.“
Představuje jazyk pro publikum stejnou překážku jako pro zpěváky? „Obvykle vlastně ne. Tištěné programy obsahují překlady textů, které by si každý měl přečíst před koncertem, nikoli při koncertě,“ trochu si rýpne, „a u oper bývají na pomoc titulky. Dnes už mi připadá staromódní zpívat libreta v překladu. Navíc my zpěváci bychom měli umět předat alespoň emocionální podstatu skladby. Konec konců je to u všech jazyků stejné. Jsem přesvědčena, že zdaleka ne všichni Italové, kteří poslouchají Wagnera, umějí tak dobře německy.“
Jakkoli se to podle slov Kožené může zdát snadné, tolik zájmu o hudební rarity nevzniká samo o sobě. Riziko uvádění méně obvyklého programu na sebe berou jak interpreti, tak instituce, koncertní sály a nahrávací společnosti. Kožená neúnavně pracuje na tom, aby publiku představovala nové, nečekané hudební počiny. „Většinu toho, co jsem chtěla najít a zpívat, jsem už našla a zpívala. Teď už jde jen o to tuto hudbu v co největší míře šířit po celém světě,“ říká nadšeně.
Co se týče konkrétních skladeb jejího repertoáru, které by chtěla vídat na koncertních programech častěji, říká: „Vedle Dvořákových písní, které jsou již poměrně známé, by více lidí mělo znát operu Bohuslava Martinů Julietta. Je tu také úžasná orchestrální skladba Where are you? (Kde jsi?), kterou pro mě napsal Ondřej Adámek. Jsem na ni nesmírně hrdá a snažím se ji často provádět.“
Kožená pilně pracuje i v nahrávacím studiu. Dvě nedávné nahrávky vznikly v rámci rezidence Kožené a Rattla u České filharmonie, kde Rattle od roku 2024 zastává pozici hlavního hostujícího dirigenta. První z nahrávek, Folk Songs, obsahuje skladby Bartóka, Beria, Ravela a Montsalvatgeho, druhá, Czech Songs, uvádí písňové cykly Nipponari a Písničky na jednu stránku Bohuslava Martinů s Dvořákovými Večerními písněmi a Čtyřmi orchestrálními písněmi Hanse Krásy. Tento sugestivní a spletitý výsek české hudby 19. a 20. století je vrcholem společného uměleckého mistrovství a citu obou protagonistů a pravděpodobně i jedním z důvodů udělení Dvořákovy ceny.
„V začátcích své pěvecké kariéry jsem spolupracovala s vydavatelstvími, která se snažila pouštět do málo známé hudby. Trh to umožňoval a já se díky tomu pěvecky mohla stát tím, kým jsem dnes. Nedokážu si představit, že bych po sté nahrávala tu samou slavnou árii,“ přiznává. „Stejný duch stál u zrodu nahrávky Czech Songs. Většina skladeb na albu se koncertně téměř neuvádí. Zejména u cyklu Nipponari si myslím, že funguje skoro lépe na nahrávce než naživo, protože je to spíše meditativní skladba bez většího množství vnitřních kontrastů. Vytváří úžasnou náladu a vystoupení se Simonem a Českou filharmonií ji ještě umocnilo.“
S ohledem na rozsáhlý repertoár Magdaleny Kožené se přirozeně nabízí otázka: existuje něco jako „český zvuk“, který je rozpoznatelný v české hudbě napříč staletími? Kožená odpovídá skepticky. „O tom pochybuji. Naše hudební historie je nesmírně pestrá, od Zelenky až po současnost. Samozřejmě, že když se zaposloucháte do skladatelů romantického období, je v nich patrná silná fascinace lidovou hudbou a „typicky slovanská“ melancholie, ale to není vlastní čistě jen Čechům. Dokonce i skladatelé, které od sebe dělí jen jedna generace, jako jsou Dvořák a Martinů, patří do zcela odlišných sfér.“
Charakteristický zvuk však najdeme jinde. „Možná to nejsou skladatelé, ale spíše interpreti, kteří předávají typicky český styl hraní. Česká filharmonie má nezaměnitelný, téměř instinktivní způsob barevného a rytmického ztvárnění. Když Simon diriguje stejnou skladbu, například Dvořákovy Slovanské tance, s Berlínskou filharmonií nebo Českou filharmonií, je krásně slyšet, jak odlišná mohou být provedení těles stejné kvality. A když už mluvíme o ,slovanských hlasech‘,“ dodává, „tenoristé, kteří zpívají Janáčka, mají obvykle jasnější hlasy, které jsou silné, s menším vibratem a jsou ostřejší, než je tomu v italské tradici.“
Vhodnou příležitostí k ochutnávce operních představení v „českém provedení“ je listopad a prosinec letošního roku, kdy se Kožená po třiceti letech vrací do brněnského Janáčkova divadla s Händelovou Alcinou. Pro ty, kteří to nestihnou, představí Kožená a Rattle od prosince do února v Praze a Berlíně program, který si nenechte ujít: Messiaenovy Poèmes pour Mi a Mahlerovu Symfonii č. 4 v pražském Rudolfinu a pak nové nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v berlínské Státní opeře (na to se těším!).
V mezidobí se dvojice zúčastní ještě jedné akce: předání Ceny Antonína Dvořáka ve Španělském sále úchvatného Pražského hradu. V rámci slavnostního předání se na počest obou umělců uskuteční komorní koncert, na kterém zazní skladby Dvořáka a Beethovena jako uznání dosavadních a předzvěst budoucích úspěchů.
Magdalena Kožená a Sir Simon Rattle převezmou Cenu Antonína Dvořáka za rok 2025 na slavnostním koncertě na Pražském hradě 14. prosince. Kožená a Rattle provedou Messiaena a Mahlera s Českou filharmonií 17.-19. prosince.
Kožená zpívá v Příhodách lišky Bystroušky v berlínské Státní opeře od 28. února do 15. března.
Viz nadcházející představení Magdaleny Kožené.
This article is also available in English.
Vznik tohoto článku podpořila Akademie klasické hudby.
